Dlaždice s dvouocasými lvy a okřídlenou dračí hlavou

+DAS.GEWELT.MI
R WOL.DER.EVA
ECH.IST.CANEI
R.TVGENT.WOL

Dlaždice s dvouocasými lvy a okřídlenou dračí hlavou
(hrad Zvíkov, 60. léta 13. století, německy)
překlad Jindřich Pokorný

Mne, jemuž kdosi dal
jméno lev, nosí český král.

a pravím, králi, že tvůj Štít
nám chrání mír a klid.

 
Alexandreis
(českobudějovický zlomek, počátek 14. století, česky)

I to by se státi mohlo,
ač by to, co juž pomohlo,
že Němci, jež sú zde hostie,
chtie dožďati, by na mostě
[v] Prazě, jehož Bóh snad nechá,
nebude viděti Čecha.

Další texty tohoto autora: 1 2

Kronika česká

Přibík z Radenína, řečený Pulkava

Et inde nominata est turris eadem Babel, quod interpretatur linguarum confusio. Ibi eciam unum ydioma slouanicum , qoud corrupto vocabulo slauonicum dicitur, sumpsit inicium, de quo gentes eiusdem ydiomatis Slouani sunt vocati. In lingua enim eorum slowo verbum, slowa verba dicuntur, et sic a verbo vel verbis dicti ydiomatis vocati sunt Slouani. ...

Frater autem seu consors eius nomine Lech, qui secum venerat, transivit Alpes nivium, que dividunt Boemiam et Poloniam. Et cum vidisset planiciem maximam usque fines maris tendentem, ibi se locavit et eam de suo genere populavit. Sciendum enim est quod in lingua Slouanica campi plani pole nuncupantur. Et inde nominatur Polonia, quasi campestris planicies. Preterea quidam de suo genere transiverunt Rusiam, Pomeraniam, Cassubiam usque ad regnum Dacie et confinia maritima septentrionis, totamque terram Russie impleverunt, et eandem similiter coluerunt. Alii vero de Boemia transverunt super flumen Morauie, et ibi regionem, que terra Morauia dicitur, nec non similiter Misnam, Budissinensem, Brandemburgensem, et Lusiciam principatus inhabitare ceperunt.

Další texty tohoto autora: 1 2

Kronika česká
(po 1374, latinsky)
překlad Marie Bláhová

“Protož nazvána ta věž Bábel,” což se překládá jako zmatení jazyků. Tam vznikla též jedna řeč slovanská, která se zkaženým slovem zve slavonská, podle níž byli lidé téže řeči nazváni Slované. V jejich řeči se totiž říká verbum slowo, verba slowa. A tak od výrazu “slovo” nebo “slova” zmíněného jazyka jsou nazýváni Slované. ...

Čechův bratr jménem Lech, který přišel s ním, přešel pak zasněžené hory, které dělí Čechy a Polsko. A když uviděl převelikou rovinu, táhnoucí se až k mořským břehům, usadil se tam a zalidnil ji svým rodem. Je totiž třeba vědět, že se ve slovanském jazyce campi plani nazývají pole. A proto tu rovinatou pláň zvou Polskem. Kromě toho někteří z jeho rodu přešli do Ruska, Pomořan a Kašubska až ke království dánskému a severním mořským břehům, a zalidnili celou zemi ruskou a podobně ji obdělali. Jiní opět přešli z Čech přes řeku Moravu a začali tam obývat kraj, který se nazývá země Morava, a podobně osídlili i knížectví míšeňské, budyšínské, braniborské a lužické.

Von Ursprung der deutschen Sprach

Theobald Höck

Biß auff ein tausent Jahr daher
Siben hundert mehr
Auch siben und achtzig neben
Von der Erschaffung wie ihr hoert
Himmels und Erdt
Ein Sprach allein gieng eben
Da Niemrodt schan herrschet der Tyran
Babels Thurn fieng zubawen an.

In seiner gulden Bull das auch
Nach solchem brauch
Ein jeder Fü rst soll kü nnen
Die baide Sprach und noch mit fueg
Der Kaiser klueg
Carl der erst mit Sinnen
Hat sie fein klein verfast allein
In Reglen der Grammatick gmein.

Další texty tohoto autora: 1 2

O původu německé řeči
(1601, německy)
překlad Jan Mareš

Než byla celých tisíc let,
navíc sedm set
sedm a osmdesát roků doba zralá,
dotud, co stvořeny nebe a zem,
jak známo všem,
jedna řeč panovala.
Až počal tyran, jenž Nimrud zván,
věž Bábel stavět pýchou Štván.

To on ve zlaté bule své
k tomuto zve:
ať každičké z knížat zmůže
vždy dobře řeč obojí
a že obstojí
on prvý, nezůstal dlužen
její sepsání, ba samotné ani
gramatiky pojednání.

Boemici praeconium idiomatis

Ondřej František de Waldt

Audiat Germania, et reliquae nationes hodie Boemici praeconium idiomatis, quo tot sancti ac patroni Boemiae in diebus suis usi fuerant, et loquebantur. ... Europae cor est Germania, cor Germaniae est Boemia! ... Non placuit Deo, dum rex Boemiae e Boemia ex odio idiomatis Germanos proscripsit; ut propterea a sancto Petro admoneri et castigari mereretur. Quomodo placebit Deo et sanctis patronis Boemiae, si in ipsa Boemia idioma tot alias sanctorum vilipendantur imprudenter, ex odio postponatur ac malitiose suprimatur? ...

Linguam Boemicam, qua sanctus noster Joannes loquebatur, nemo est fortassis, qui nesciat a Slavonica veluti matre suam trahere originem. Dicitur et scribitur vulgo Slavonia, a quibusdam indiscrete, et per verbi corruptionem nuncupatur Sclavonia; sed quomodo? Fors derivando a sclavo aut sclavitate , prout nonnullis placeret? Sed nullatemus! Rectius dicitur, et dici debet Slavonia, quam Sclavonia, ob affine ipsi nomen Boemicum sláwa, quod sonat: gloria; quasi lingua Slavonica, slawonská, gloriam redoleret, ac per consequens gloriosa foret; aut fors slowanská, derivando od slowa, id est a verbo, quasi dici vellet: slowutná ržeč cžeská.

Další texty tohoto autora: 1 2 3 4

Boemici praeconium idiomatis
(Conciones de S. Joanne Nepomuceno, 1729, latinsky)
překlad Josef Vašica

Slyš, Německo a ostatní národy, dnes chválu české řeči, které za dnů svých užívalo a kterou mluvilo tolik českých světců a patronů. ... Srdcem Evropy jest Německo, srdcem Německa jsou Čechy! ... Nelíbilo se Bohu, když král český vyhostil Němce z nenávisti k jejich řeči; takže si proto zasloužil napomenutí a pokárání od svatého Petra: kterak se bude líbiti Bohu a svatým patronům českým, jestliže v samých Čechách řeč vlastní jinak tolika světcům, se nerozvážně podceňuje, ze záští odstrkuje a zlovolně utlačuje? ...

Sotva se kdo najde, aby nevěděl, že český jazyk, kterým mluvil náš svatý Jan, odvozuje svůj původ od slovanského, jako od své matky. Říká se a píše obecně Slavonia, někteří však ji přezývají Sclavonia, ale jak to? Snad bychom ji nechtěli odvozovat od sclavus (= otrok) nebo sclavitas (= otroctví), jak by to některým bylo vhod? Než chyba lávky! Správněji se říká a má říkati Slavonia, než Sclavonia, jak svědčí příbuzný český výraz „sláva“; jakoby jazyk slavonský ozníval se slávou, a tudíž byl slavný; nebo snad slovanský, odvozením od „slovo“, jako by se chtělo říci: slovutná řeč česká.

Slovanské národní písně
(1822, česky)
František Ladislav Čelakovský

V nynějším národním básnictví, jak dalece známo, Slovan zpěvný bez pochyby nejpěknější věnec sobě na hlavu položiti může. ... Každý slovanský národ měl by svých obhajovati a, čeho ještě k dostížení, udržeti.

Na odčešilce
(1832, česky)
Alois Uhle

Jsou, jsou
po Slovanech Češata,
jsou, jsou
hanba rodu svého:
stydno je jim Čechy slouti,
češtinou jen zašpetnouti,
srdce nevděčného.

Buď s námi Bůh
(1846, česky)
Karel Drahotín baron Villani

Slovan jsem, jenž hrdě cítí,
že mu matkou česká vlast;
Slovanstvo chci věrně ctíti,
Jeho blaho buď má slast.
Nuže bratří a vlastenci!
My - jež pojí řeč i duch,
Spojme ruce v pevném věnci:
Zhůru vpřed! - Buď s námi Bůh!

Der Waldgänger

Adalbert Stifter

Im Norden die hüglige Gestalt des Landes aufhört, und mit ihm die deutsche Art und Sitte, die deutsche Kleidung und Sprache, und die Ebene beginnt und die slawische Sprache und Bekleidung. Es mochten einst in uralten Zeiten, da der See germanischer Völker nach Westen abfloß und die, die hinter ihnen waren, sachte in die verlassenen Wohnsitze nachrückten, Reste germanischen Stammes in dem Walde sitzengeblieben sein, dergleichen dieses Volk so liebte, um zu jagen und einsam zu sein. Die nachrückenden mochten ihnen in den Wald nicht folgen, weil sie es auch nicht not hatten. Und da sitzen sie noch heutzutage.

Lesní poutník
(1847, německy)
(překlad Anna Siebenscheinová)

Na severu kopcovitý ráz krajiny přestává a s ním i německé způsoby a mravy, německé oblékání i německá řeč, a začíná rovina a slovanská řeč i slovanský kroj. V prastarých dobách, když jezero germánských národů odteklo na západ a ti, kteří byli za nimi, ponenáhlu postoupili do opuštěných sídlišť, zůstaly patrně zbytky germánského kmene v lese, jaký tento národ tak miloval, aby tam mohl lovit a žít o samotě. Ti, co postupovali za nimi, do lesa asi nešli, protože to neměli zapotřebí. A tady jsou usazeni do dneška.

Witiko

Adalbert Stifter

Wenn viele in einer Verbindung sind, so sichern sie sich, wenn sie über die Dinge gemeinsam reden und in ihnen gemeinsam handeln. Es sollten alle Reiche unseres Erdteiles ihre Angelegenheiten gemeinsam schlichten, so würde keines von einem andern besiegt, und keines würde die Beute eines entfernten Feindes. ... Ihr habt gesagt: Unser Land ist der Quell der Ehren und der Macht. Aus dem Lande fließt Ehre und Macht; aber der höchste Quell aller Ehren und aller Macht ist der allmächtige Gott.

Vítek
(1865-7, německy)
(překlad Jitka Fučíková)

Vejdou-li lidé v jakýsi spolek, zaručují se tím, že budou všechny záležitosti projednávat a konat společně, pak by nemohla být jedna země od druhé poražena a žádná nemohla by se stát kořistí nějakého vzdáleného nepřítele. ... Řekli jste: naše země jest zřídlem cti a moci. Ano. Ze země plyne čest a moc, nicméně nejvyšším zřídlem veškeré cti a moci jest přeci jen všemohoucí Bůh.

překlad písně černohorského vladyky Petra II.
(1876, česky)
Josef Holeček

Však v tom boji zahynuli, bratře,
Černé Hory mnozí sokolíci!
Nechať hynou, ráda můž být matka,
neb jich duše budou carovati,
že jsou život položili za čest,
aby mstili na bezvěrném Turku
nevinnou krev povražděných bratří.

Další texty tohoto autora: 1 23

Ruskočeské kapitoly
(1891, česky)
Josef Holeček

Svět slovanský dá se přirovnati vojanskému táboru. Rusko je hlavní voj, jenž dosud v zápas utkán nebyl. Mužstvo jeho žije si klidně po svém; na poplašné znamení do boje čeká tak dlouho, že juž na ně ani nemyslí. Slovanští národové jsou před ním posunuti směrem k nepříteli jako přední stráže. Některé z nich, jako česká, dlouho již v tuhém boji s nepřítelem zápolí. Čechové v zápalu boje příliš daleko se zasekali do středu nepřátel, a juž jim hrozí nebezpečí, aby nebyli zaskočeni a od hlavního voje odťati.

Naši I.
(1898, česky)
Josef Holeček

Zřídka bývá, ale přece bývá, že včála nevrátí se do svého úlu a přidá se k roji cizímu. Ale to jest její smrt: cizí roj ji uštípe. Jen svému roji včála vážená, jen ve svém roji může konati svou práci, bohu i lidem milou, jen ve svém roji najde ochrany proti nepříteli. Jen ve svém roji a svým rojem včála je silná. Oslabí-li tulačky svůj roj, zahynou samy a i roj jejich zahyne: silnější přijde, vojensky jej napadne, přemůže, uštípe a med jeho do svého úlu přenese.

Jan Maria Plojhar
(1888, česky)
Julius Zeyer

Jsemť pravým synem své země, svého národa. Jako on mám aspirace, ale nemám sílu je uskutečniti. Jako on vykrvácel jsem v malicherném boji, podlehl nepříteli, který nezasluhuje než opovržení. Pád bez velikosti! Neskonati ranou se zbraní v ruce ale vysílením, jak smutný to osud! Býti přemožen Římem jako Karthago, to bylo tragické, ale Vídní...

Další texty tohoto autora: 1 2 3

dopis Františku Bílkovi
(8.3. 1909, česky)
Otokar Březina

Je skutečně tak těžko porozuměti, že umělec-tvůrce vyjadřuje nejhlubší pravdu svého kmene, moudrost mrtvých, kteří v něm promluvili a ukazují na místa, kde se národ zastavil na své cestě věky, na místa učencům, státníkům, řečníkům, učitelům jeho snad neznámá, jež nesmějí zůstati nepovšimnuta, nemá-li rod zahynouti? Bojuje se o každou píď půdy, o právo jazyka u soudů, v úřadech, před mocnými tohoto světa, jejichž dny jsou už snad sečteny; ale co by byla platna práva uznaná zákonodárci, řeč uctívaná v parlamentech a vyražená na penězích, kdyby národ ztratil souvislost s vyššími duchovními silami vesmíru a kdyby bez povšimnutí zůstaly jeho zkušenosti ve světě neviditelném? Kdyby zastavily se prameny, u nichž lid pije sílu a zdraví? Jazyk, který přestal tlumočiti vyšší duchovní pravdu, zahyne, i kdyby ho chránila vojska, zákony, školy, všechna bohatství a všechna pýcha světa.

Další texty tohoto autora: 1 2

O Böhmen

Hans Watzlik

O Böhmen! Zwei Völker flammen in gleicher Inbrunst zu dir hin. Ihre Sehnsucht aber wird zum Fluch, der ewig wuchernd auf dir ruht.

Další texty tohoto autora: 1 2 3 4

Ach Čechy
(1917, německy)
překlad Martin Gaži

Ach Čechy! Dva národy tu k vám planou touže vroucností. Jejich touha se však mění ve věčně bytnící kletbu, která vás zavalí.

Der Trauermantel. Eine Erzahlung aus Stifters Jugend

Johannes Urzidil

Bö hmen ist ein Viereck. Das steht auf einer Ecke, und nahe an dieser Ecke wohnen wir, hatte ihn der Vater gelehrt. In der Mitte ist die Hauptstadt Prag. Mä hren ist ein Dreieck, und Schlesien sieht aus wie ein Hundskopf mit einer Halsschleife. Das sind die Lä nder der bö hmischen Krone. Die bö hmische Krone, die hat der heilige Wenzel getragen. Der kommt immer wieder im Herbst auf einem Schimmel. Der bringt den ersten Schnee ins Land. ... Der Mann, der immer zum Vater aus dem Tschechischen kam, behauptete allerdings, die wirklichen Bö hmen seien die Tschechen und bö hmisch sprechen sei eigentlich tschechisch sprechen. Der Vater aber sagte, die Deutschsprechenden seien genau auch Bö hmen wie die anderen. Darü ber hatte es einmal beinahe einen Streit gegeben und die Mutter hatte schnell eine Flasche Heidelbeerwein herausholen mü ssen, darü ber die Mä nner wieder auf andere Gedanken kamen.

Černopláštník. Povídka z mládí Adalberta Stiftera
(tištěno 1945, německy)
překlad Anna Nováková - Jindřich Buben

Čechy jsou čtyřúhelník postavený na jednom svém úhlu a my blízko toho úhlu bydlíme, učil ho otec. Uprostřed je hlavní město Praha. Morava je trojúhelník a Slezsko vypadá jako psí hlava s obojkem. To jsou země koruny české. Té české koruny, kterou nosil svatý Václav. Ten přijíždí vždycky na podzim na bílém koni a přináší do kraje první sníh. ... Ten člověk, co chodíval za otcem z českého kraje, vždycky tvrdil, že skuteční Češi jsou jen ti, kteří mluví česky, a ne ti, kteří Čechy jen obývají. Otec však byl toho názoru, že německy mluvící Češi patří k Čechám stejně. Jednou při tom došlo málem k hádce a matka musela rychle přinést láhev borůvkového vína, aby u něho muži přišli na jiné myšlenky.

Sehnsucht nach Mutterland

Franz Eduard Hrabe

In den schlafenden Bäumen,
Über dem Bach, der in Träumen rinnt,
Weint uns fernher vom Reiche
Nachtkühl der Abendwind.

Touha po mateřské zemi
(1930, německy)
překlad Jan Mareš

Stromy usnou nad potokem,
který sám se řine v snách.
Zdáli závan větru z Říše
cítím náhle na řasách.

Domov leží v svitu luny -
zkamenělý bledý svit
v tváři děcka, které pláče
po matce, bez níž má žít.

Hřbitov v Horní Vltavici
(1947, česky)
Jaroslav Seifert

... A co vy, mrtví v keřích Šeříků?