nákres objektu 
diskuse |
|
|
|
| Letopis [pasáž o opatu Gotšalkovi] (po 1184, latinsky) opat Jarloch (překlad František Heřmanský) Po zimních nešporách a letní kolaci nepromluvil na nikoho ani slovo, leč bylo-li to náhodou velice třeba, a to stoje a stručně. ... Nelze vypověděti, s jak velikou mírností, s jakou jemností slov, dobrotivostí srdce, nevyslovitelným milosrdenstvím1 dával taková napomenutí. Každému, kdo zhřešil, ale kál se, neukládal pokání vyměřené počtem let podle kanonické přísnosti, ale vždy měl v ústech, vždy měl v srdci pokání evangelické: “Jdi a nehřeš více!” ... Jeho povaha byla taková, že se snadno rozčílil a vzplanul jako sláma2, ale jeho hněv byl chvilkový, ne trvalý, slunce nad ním nezapadlo, ani u něho netrval přes noc. ... Nejvíce u něho platila slova apoštola, který pravil: “Mrtvěte údy své” 3. Neboť zřekl se veškeré péče o tělo od té doby, co přišel k obrácení, nejedl maso, nekoupal se v lázních, neoblekl plášť ani spodky, ale neměl ani potřebu jíst buď jemnější, nebo úpravnější jídla než kterýkoli nejmenší z jeho bratří. K tomu se dvakrát nebo třikrát v týdnu, jakož i o slavných vigiliích svatých postil o chlebě a vodě. ...Na cestě nikdy nespal na polštáři, neužíval prostěradla, nejezdil v škapulíři nebo kukle, aby si někdy ulehčil v přílišném parnu, nýbrž vždy v kápi. ... žil jsem u něho jako novic skoro sedm let před jeho smrtí a za tu dobu jsem ho neviděl na jiném loži, kterého i přede mnou užíval po mnoho let, jak vypravují i ti, kdož ho znali od počátku. A protože to, co nemá střídavě odpočinek, není trvalé, z toho ustavičného stání, sedění a polehávání oslabila se mu kolena a také nohy a lýtka mu opuchly velkým otokem, kteroužto ránu člověk Boží trpělivě snášel jako bič Otce4, a všechno přenechávaje Boží prozřetelnosti, nikdy na to ani léku nepřiložil. ... Umíraje dal vepsati vidění to na list: “Ve snách nedávno viděl jsem palác podivuhodně krásný5 , nesrovnatelně vysoký, kam vstupovalo po ozdobném schodišti, třebas příkrém, množství blahoslavených. Ten však, jemuž byl tento dům ukazován, aby do něho vstoupil, vida, že schody jsou příkré a daleko od sebe položené, neměl naděje, že vstoupí, protože nedůvěřoval svým silám a zásluhám. A tu se mu vesele zjevil svatý Bernard a podal mu dvě hole, kterým říkají berle; opíraje se o ně, šel za ním dovnitř velmi utěšeného paláce, kde byl hlas jásání a blaženosti.”1quanta fecerit lenitate, verborum mansuetudine, cordis pietate, misericordia ineffabili 2in modum straminis incandescebat 3Mortificate membra vestra 4quam plagam homo Dei tamquam flagellum patris patienter 5In somnis enim nuper me videbam mirificae fabricae aedificium Další texty tohoto autora: |
|
| Alexandreis (chvála Přemysla Otakara II., dle předlohy Ulricha von Etzenbach vznikla před r. 1305 jindřichohradecká redakce, německy) (překlad Jindřich Pokorný) Nenarodil se žádné matce krom jedné statečnější vládce, schopný už v mládí tolikrát udatně do boje se brát:1 záře tak nevýslovná ne, té se nevyrovná nic v nejluznější bytosti, od raných let svou ryzostí v něm plála, i když pro lesk slávy přemáhal nepřátelské davy. Poníživ nepřátele říše, svou vážnost pozdvihl tím výše, tak dobře o ni pečoval! Ostatní vládce trápí žal, že sloužil svými ctnostmi všem stále s tak sladkým půvabem, že ostruh jeho věhlasu nedosáhli už od časů, kdy on vždy mužně mířil vpřed, práv závistivce přehlížet, on, Alexandr na bojišti a Šalamoun tam, odkud prýští moudrost, cit, míra, dobrota, pravost a znalost života,2 odtud on čerpá všechen um, přiměřený ctným vladařům! Kdykoli dík své odvaze vítězně přestál nesnáze, radoval jsem se nemálo, co zástupů ho vítalo!
1wâ wart ie kein fürste geborn, des ellen dar zuo habe gesworn daß er sô junc in kurzer zît gehüebe sô menlîchen strît? 2er Alexander, wa er noch streit, er Solomôn an wirdikeit, an wîsheit, an reinem gemüete: sîn angeborne güete. Další texty tohoto autora: |
|
Pondělí, jakoby řícti se chtělo: Pánu dělí; hle ne světu, ne matce, ale Pánu oddělil svůj mladý věk, a aby se to lépe spatřilo a poznalo, aj hle, firhanky se na theatrum otvírají: a což opět je viděti? Svatý Vácslav, malé rozmilé pacholátko, poručený od svatý Ludmily, báby své, Pavlovi, knězi nábožnému, k cvičení; oplétá se on okolo Pavla kněze při oltáři, při pulpitu, hřiček a rozprávek dětských, básní, smíchu se vzdaluje. ... Tak, jak od maličkosti navykl, pozůstával, sám kněze i oltář strojil, ministroval, pro Oltářní Svátost pšenici sil, žal, mlátil, oplatky neb hostie svou knížetcí rukou pekl, do kostela ke mši svatý přinášel, víno sbíral, presoval a je k potřebě kostelní obracel. ... Nedal odpočinutí nohám svým, ale jak nejvíc mohl, dnem i nocí kostely navštěvoval a v nich Bohu v velebné Oltářní Svátosti skrytému poklonu činíval v těch největších taky mrazích bosýma nohama, a aby Podivenovi, služebníku svému věrnému, zima nebylo, poručil jemu do svatých svých šlépějí šlapati a tudy se zahřívati. ... Aj svatý Václav, svatý zloděj, mnoho ďáblům, pekelným zlodějům, kteří Bohu velikou čest a duší lidských z Čech pokradli, on jim zase pobral a tak říkaje mocně vydřel. ... A hle, fihaňky se otvírají a slyšeti jest vojenský taratantara. Svatý Vácslav ... bere před sebe vojenské kvery, jde na vojnu, ne aby ranil, ale aby hájil, nejde do boje pro rozbroje, ale aby dobyl svatého pokoje. Bylť jest svatý Vácslav šťastný voják venku, ale šťastnější vnítřku. ... Bojoval on silně proti světu, tělu a ďáblu, byl vítěz nad ďábly. ... P.P. myslete, že je temná noc a my že jsme v Staré Boleslavi a nebeské theatrum že se temnostmi a mrakotami zakrylo: scéna sedmá et ultima padá in diem Sabbathi. ... Co sobota? Sobota - den Panny Marie; odchází z tohoto světa k odpočinutí a k věčný sobotě v klínu Marie; Gabriel boleslavský umírá v Boleslavi. Chcete vidět jak? Ejhle noční firhaňky ad fatales umbras se otvírají a semotam se světla a fakule jako kradmo promichují, kmitají a pořád ku kostelu svatých Kozmy a Damiána, kde svatý Václav na zemi prostřený horlivě se Bohu modlí, se blíží a s nimi vrah ukrutný Boleslav s nahým mečem, a jak dochází svatýho Vácslava, meč zdvíhá, ach! Ach! Ránu jemu činí, s kteroužto ucho mu uťal, svatý ale Vácslav laskavě k němu mluvíce, ucho zdvíhl, a sobě sám je na místo své zdravé vracuje; ale ten nemaje na tom dosti, podruhé meč, ach, zdvíhá! Ach! Ach! Ó Jesus, Maria! Tehdáž veskrz svatýho Vácslava mečem prohnal a jako někdy bezbožný Kain Abela, tak tento nemilosrdný bratrovrah milostivého pána, ano raděj otce zlatýho morduje a krev cedí. Ach! Ach! Ó země česká! Polituj, oplač svýho knížete, pána, krále, nejmilejšího otce! Ó kněží! Pohleďte, kdo zalitý, umrlý, tuto na zemi leží? |
|
Ptáci byli jeho druzi, žádný se neplašil, blížil-li se mu Samko, naopak přilétali rádi k němu, kdekoli se objevil. Šel-li tmání, doprovázely jej pěnkavy a drozdi. ... Skřivana miloval nejvíce ze všech okřídlených druhů svých, neboť ze všech ptáků byl skřivan nejsilnější lásky schopen pro Pána Našeho Krista, jehož život Samko z vypravování prabáby dopodrobna znal. ... Neuměl plynně mluviti, neboť byl vždy více ve společnosti ptáků než lidí žil, a každý jeho vzdech měnil se v smutný tichý drozdí švehol, jenž více ohlasu u němých v lomě skal ... nalézal, než v srdcí lidských zatvrzelých nespravedlností a utrpenými křivdami. ... Tu schýlil dřevěný Kristus svou utýranou tvář ..., rty jeho dotekly se pokrmu a Pán pojedl. Samko byl blažen. Od toho dne teprve věděl, co to jest plné, veliké, všeobsáhlé štěstí. Srdce jeho rozbřesklo se jako vonná růže, duše jeho rostla jako nesmírnost nebe a byla jako ono plna hvězd! Den co den klečel pod křížem a vyléval poklady svých citů, nepoznané lidmi, před nohami Spasitelovými, jako drahý balzám Východu. Slova, jaká nebyl nikdy slyšel, přicházela mu na rty, zpěvy krásnější než všechno klokotání slavíků, zněly mu v prsou a našel pro ně výraz lidský. ... A Kristus, který všechny světy v dlani třímá, pro jehož velikost lidského pojmu není, byl denně hostem prostého Samka, jídal denně s úsměvem z jeho misky. |
|
Potom ho svlékli z jeho šatu a uvázali k jakémusi sloupu provazy, s rukama nazad obrácenýma k řečenému sloupu ho přivázavše. A když byl tváří obrácen k východu, někteří z okolostojících řekli: “Nebudiž obrácen k východu, protože jest kacíř, ale obraťte ho k západu.”3 A tak se stalo. Když pak ho za krk přivazovali jakýmsi začazeným řetězem, pohlédnuv naň a pousmáv se, pravil biřicům: “Pán Ježíš Kristus, můj Vykupitel a Spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl spoután; a já bídný přivázán nestydím se tento pro jeho jméno nésti.” Když pak dříví a provazy byly spáleny a ještě trup těla stál, vise za krk na řečeném řetězu, hned biřici řečený trup spolu se sloupem srazili na zemi, a zvětšivše oheň pálili je a obcházejíce kyji kosti roztloukali, aby se tím dříve obrátily v popel. A naleznuvše hlavu, kyjem ji rozbili na kousky a opět vhodili do ohně. Když pak našli mezi vnitřnostmi jeho srdce, naostřivše kyj, je naň jako na rožeň na konec narazili a zvláště opékajíce a spalujíce kyji rozbíjeli a konečně celou onu masu obrátili v popel. A sukni z příkazu řečeného klema a maršálka hodili biřici spolu s obuví do ohně se slovy: “Aby to snad Čechové neměli za relikvii.”4 1Priusque autem coronam in ludibrium ipsi ex papyro factam imposuerunt capiti eius, inter caetera conuitia dixerunt: Animam tuam devovemus diabolis inferni. 2Ego eam commendo benignissimo domino Iesu Christo. 3... constitutus esset facie ad orientem versa. Iubent igitur, ut occasum versus vultu obverteretur, esse enim haereticum. 4Boemi enim id vice sacramenti haberent ac colerent.
|
|
Jak by pak ta jeho svatá horlivost Pánu Bohu velice se líbila, dokázalo se z toho, že když jednou z takové schůzky již dlouho na noc do své hospody, která byla v katrči jednoho sedláka, se navracoval, dva anjelové, v způsobu krásných mládenců, s rozžatými fakulemi jemu svítili, a skrze ves jej doprovodili; aniž prvé od něho odešli, až sám sedlák mu po zatlučení, dvéře otevřel. Do obecných hospod a do krčem, když kde jen na kterou natrefil, chodíval, a kde sedláky vejskající zaslechl, hned k nim přistoupil, a pozdraviv jich přívětivou tváří a lahodnými slovy, ptával se jich, co by dělali? A když oni odpověděli, že pijí, schvaloval jim to, a posadil se uprostřed nich. Když pak mu někdo z nich připil, přijal od něho korbel, a trochu okusiv toho nápoje, chválil jej, ptaje se, kdo jej učinil? kdo lidem dal? A z toho hned vezma sobě příležitost k milování a k uctění Pána Boha, též k varování se všeho toho, čím by tak veliký dobrodince lidský uražen býti mohl, lahodně je vzbuzoval, říkaje: Milůjtež tedy Pana Boha a nehněvejte ho. Myť sice v Modlitbě Páně toliko říkáme: Chléb náš vezdejší dej nám dnes; ale on mimo chléb ráčí nám taky dávati nápoj, maso, kaši, máslo. Ó tedy milůjte tak štědrého dárce. ... Když stonal, netoliko nechtěl toho trpěti, aby některá žena ve dne byla okolo jeho lůžka, aneb aspoň v té komoře, v kteréž ležel; ale ani k tomu nepovolil, aby mu jídlo vařily, leč byly matrony velmi poctivé a jeho příbuzné neb přátelské a spolu velmi pobožné. ... Často radil pannám, aby svou tvář florem zakrývaly, říkaje, že za starodávna téměř všecky panny, příkladem a pro čest nejsvětější Panny Matky Boží, s zakrytýma tvářemi chodívaly.
|
|
Ještě před chvílí byla tvář beránka - milá a tichá - usmívavá a lahodná - obrátil se a hle - to je tvář lva. Bledá a strašná - dva požáry hoří mu v očích pod staženým obočím - vlasy se ježí nad svraštělým čelem - chřípí se rozšířila, rety se rozchlíply a za nimi bělají se stisknuté zuby... Chňapl po pacholcích - jako by chytal ne rukou, ale kleštěmi, tak silně popadl je u krku - pobral do ruky vestu i uzel hedvábného šátku pod krkem a smačkl je, až límec konopné košile zařezával se jim do krků - pozdvihl je od země a ohnal se jimi dokola. Jako plevy ve větru odlítali hoši a Cimbura stál uprostřed hospody sám a sám... Nebyl bledý - tvář mu zčervenala a dlouhá jizva - jindy sotva znatelná - jež mu zbyla památkou na Custozzu - krví podlila se a zbrunátněla. Bylo mu i dnes jako tehdy v Itálii, když krví se brodil. .... “Silák Cimbura,” říkali o něm s přídechem úcty a obdivu a on sám dobře věděl o své síle. - Znal se dokonale a byl jist, že síla vlévá se mu do žil a do svalů, jen když je toho nutně třeba, a proto takzvanými “siláckými kousky” vždycky pohrdal a nedal se nikdy k tomu svésti, aby svou silou zbytečně plýtval - aby se jí chlubil, aby ji marně ukazoval. Naopak klidně, tiše žil, jako ten nejnepatrnější človíček - měkký a dobrý jako dítě, pln soucitu a lásky ke všemu slabému a ubohému. Dokud zlost anebo svrchovaná nouze ho nesvedla - dokud nezmocnilo se ho zvláštní jakési rozčilení - nikomu a ničemu nemohl ublížit. “Odlez, broučku, odlez, abych tě nezašlápl - podívej se, jak mám velké nohy!” ... Když přestali po mši nad ním muzicírovat a rozhlaholilo se starobylým gotickým kostelíkem “Hospodine, pomiluj ny” anebo “Svatý Václave” - neodolal Cimbura, sklapl knížky a jeho jadrný, sytý hlas - jak vpadl - bylo znát mezi všemi hlasy. Zpíval si pobožné, vážné písně i za pluhem - ale jen na podzim, když v přírodě bylo ticho. Po jaru naslouchal, protože zpívali skřivánci, sýkorky, kosové a špačkové. Každoročně putoval o chlebě a vodě - pěšky buď k Sepekovské, anebo Podsrpenské Matce Boží - a smál se poutníkům - vezoucím se na bryčkách a žebřiňácích, i těm, kteří tahali se s rancem jídla.
|
|
Mohl bych vám vyprávět ještě mnoho o nesčíslných skutcích a kouzelných kouscích2, jež Anastázius v městě Prachaticích provedl, kolika lidem svým uměním prospěl a komu pomohl3. Řídil se přesně zásadou svého mistra, že se vysokého umění kouzelnického nesmí zneužívat. Byl dobromyslným kouzelníkem, jenž lidem, kteří ho prosili o pomoc, splnil dokonce i přání vytrysklá z ješitnosti a přílišného sebevědomí. Dovedl pak všecko zařídit tak, že z toho žadateli vyplynulo znamenité poučení. ... Mistr Anastázius Kočkorád byl ve svém umění tak dovedný, že si jediným mávnutím kouzelné hůlky mohl opatřit všechno, co si z pozemských statků jen srdce přálo. Ale s poklady tohoto světa je to prožluklá věc! Pokud jsou člověku nedosažitelné, baží po nich jako po štěstí, stačí-li však pouhý pohyb ruky, aby jich dosáhl, pak mu za tak malou námahu ani nestojí. A tak tomu bylo i s naším kouzelníkem. Kdyby byl chtěl, mohl žít v mramorovém paláci uprostřed pohádkově krásných zahrad, on se však spokojil s ulitou4 , kterou si vyčaroval do příhodné velikostí, opatřil dveřmi a okny a zařídil si ji sice pohodlně, ale zcela jednoduše. A ač mu bylo maličkostí ozdobit se nejdražšími rouchy, přece nenosil jiné šaty než ty, co mu radní krejčí ušil ze sukna, které nebývalo vždy právě nejlepší. Něco by však rád byl měl a to bylo právě to, co mu celé jeho kouzelnické umění nedovedlo opatřit5: přítele, dobrého, poctivého přítele, s nímž by si mohl upřímně pohovořit.1Die dankbaren Bürger überhäuften ihn mit Ehrungen 2von den zahllosen Taten und Zauberstücken 3wievielen Menschen er mit seiner Kunst genützt und geholfen hat 4Er, der in einem Marmorpalast inmitten traumhaft schöner Gärten hätte leben können, er benüngte sich mit einem Schneckenhaus 5Etwas aber hätte er gerne gehabt und gerade das konnte ihm seine ganze Zauberkunst nicht verschaffen Další texty tohoto autora: |
|
1 
2