diskuse |
|
 (Po matce) kolonizátor na
rodné Maltsch (Malši) Hans Watzlik Zatímco čeští obrozenci si v jazykově polovičatých Budějovicích objevovali literární češství, Hans Watzlik (po otci vlastně Johann Vaclik) se zde s definitivní platností přiklonil k „živlu své německé mateřštiny“. A ne ledasjak. Vášnivějšího národnostního obranáře a útočníka bychom hledali jen těžko. Ve svém zaujetí pro dokonalost „lesního lidu“ byl často až zlý (především na Čechy), s Velkoněmeckou říší se zapletl více, než by se dalo omluvit i s těma nejzavřenějšíma očima, to však nic nemění na faktu, že byl skutečným básníkem prózy i verše.„Můj otec, poštmistr městečka Dolní Dvořiště, pocházel ze selského rodu usedlého na budějovické jazykové hranici. Předkové matčini jsou písemně doloženi až do čtrnáctého století, kdy už klučili jihočeské lesy a hned nejedna osada po nich dokonce nesla jméno Walkunschlag. To milé hnízdo, kde jsem se narodil, leží tam, kde Šumava vlnami pahorků splývá do vlídné a otevřené krajiny, na řece Malši těsně při hornorakouské hranici. Stará vojenská silnice tu vpadá od dunajských končin do Čech. Ta silnice měla pro mne velký význam. Na ní kdysi konal svůj úřad postilióna i otec matčin: v červeném šosatém kabátě a žlutých přiléhavých kalhotách, s ostruhami na vysokých ohrnovačkách a ve dvourohém klobouku tu jeho zářivý zjev vozíval za čtyřspřežím v cestovním kočáře velké i ty největší pány přes horské sedlo dolů směrem k Dunaji. ... Nejmilejším místem mých her byla však Malše, mělká a dosti široká říčka, jejíž třpytivou rybí havěť jsem se marně pokoušel chytit do rukou a v jejíž zlatohnědé vodě jsem se s nevýslovnou rozkoší brodíval. Bývalo mně svátkem, když mi maminka dovolila chodit naboso, i ten svátek však měl své stíny, jak ostrý říční písek bodal do jemných chodidel.
Přes Malši se pnula vratká, z pouhých dvou prken sestávající lávka, po níž jsem putovával ke Svatému Kameni. V tamější kapli ležely dva balvany podivného tvaru a na jednom z nich spočívala Matka Boží s dítětem. ... Tak jsem si pak po celá léta představoval samo nebe, to byl obraz nebeské říše ve mně. To všechno, co je podstatného na mém psaní, ten pevný střed všeho mého projevu, ono směřování k legendě a k síle mýtu, k hrůze i okouzlení, ona radost křísit ze zapomnění zapadlé časy, to všechno srdcem cítím kořenit právě tam doma, v tom rodném kousku země.“ Hans Watzlik: Země kořenů rodu, 1919
„Tento spisovatel chce svými texty spoluvytvářet dílo, pro něž nemáme lepšího pojmu než šumavskoněmecké národní (či: kmenové) obrození. ... Watzlik má v první polovině 20. století stejné sebepochopení jako česky píšící autoři první poloviny 19. století. Má pocit buditele, který burcuje svůj národ z dřímoty k bdění. Který jej brání před ohrožením ze strany národa silnějšího. ... Bludičky a trpaslíci jsou mu stejně milí jako katolická poutní místa – protože jedni i druhá jsou výrazem téže víry a tvořivosti lidu, kmene, národa.“ Martin C. Putna, 2000 Výběrová bibliografie prozaické a básnické
tvorby Hanse Watzlika: |
|