diskuse |
|
| Nad splavem měsíc a
ještě komín - v okně nezkrotná kštice a Slávka Hlubinová Fráňa Šrámek Fenomén Šrámek potkaly v průběhu času dvě veliké smůly. Jedna měla dosah takříkajíc celonárodní: Šrámkovy anarchistické sbírky si totiž vybral za oběť marxistický literárněvědný oficiál František Buriánek, dodnes se tudíž po vytažení maturitní otázky „Generace buřičů“ odpovídá na útrpnou nápovědu „Šrá---“ krátkým leč „hluboce seriózním“ zamečením. Ta druhá má dodnes dosah spíše místní: vysloví-li se totiž jméno„Básníka mládí“ před patriotem soboteckým či píseckým (v Sobotce se Šrámek narodil a hledal kořeny, v Písku gymnaziařil a inspiraci bral), v mžiku se usadí na jeho duchu i očích mázdra sentimentální mlhy a dutý patos zjitřeného profesionála do uší zalká „Zní vítr stříbrný...“ či „Po řece Otavě za vorem vor...“ Náhrobní kámen dvojité tíhy.A přece Šrámkovo dílo žije. Post-pubertální punkeři stále znovu zhudebňují jeho antimilitaristické popěvky; literárním gurmánům i dospívajícím dívkám stále znovu stojí za to sáhnout do prachu knihovního regálu pro (prvoválečnou!) sbírku Splav a Slávka Hlubinová, ústřední postava Měsíce nad řekou, té nejtrpčí a zároveň nejlyričtější „veselohry“ českých jevišť, stále znovu dokáže sáhnout po struně, již v sobě schovává asi každý, komu už bylo sedmadvacet. Sáhnout až do vnitřností a možná ještě dál. Kámen nekámen - Písek bez Šrámka by nebyl Pískem. A to tu, prosím, pobyl necelých deset let (1885-1894) a nikdy už se sem nevrátil! „Tak často jsem ho kdysi potkával v mém rodném Písku, a přece to nebyl on! Jednou v Podskalí pod starým hradem, kde hučí jez a smuteční vrby tu smáčejí své dlouhé vlasy po proudu Otavy; tu stál, vypadal jako obstárlý pán v oblýskaných šatech, černá mašle pod krkem, v ruce jakési pečlivě zabalené tabló, někam se díval, nebo nedíval, ale v očích měl smutek z nejsmutnější veselohry na světě. Vypadal jako pan Hlubina. ... A jindy jsem ho znenadání potkal nad městem, nad Václavskými skalami, jinošského, prostovlasého, měl rozsvícené oči a kolem hlavy mu zvučely verše a tirády tak, jak je nasbíral někde u řeky, na pastvinách nebo u kašny - bůhví kde, ale byl to také on. Jeník Ratkin se mu tuze podobal. ... Bloumal kolem zamčeného gymnázia, které bylo tenkrát velmi nevlídné, poslouchal v parku vojenskou hudbu, loudal se večerním tunelem, který vede odtud rovnou na náměstí, a pak mířil ke starodávnému domu na hradbách, kde v průjezdu blikala olejová lampička. ... A jindy se plavil s voraři, do tváře mu nebylo vidět, a hned druhý den stál na Patšovce, v starém třešňovém sadu, nad městem, a naslouchal, jak na věži vytrubují fanfáry. Takový byl, chodil si tiše městem i krajinou, byl tu a nebyl, ale celé město jím bylo naplněno a prostoupeno.“ Václav Krška, 1957 To neustálé myšlení v pokožce a pokožkou, to neustálé básnění o pokožce ... unaví tě víc, než kdybys tahal po tu dobu na trakaři cihly. ... Mísit Čechova s Hamsunem jest mísit vodu a oheň. Co z toho může vzejít než pára, mlha, která jest tu tolik jako zaručené bezcestí?“ F.X. Šalda, 1927 |
|