Kláštery literárními centry

Prvním autorem Jiho-Čechie, jehož duchovní tvář nám nezůstala zahalena, se - jak symbolické! - stal kněz, první opat premonstrátského kláštera v Milevsku, Jarloch. Byl patrně příbuzným zakladatele kláštera, Jiřího z Milevska, a tak jeho kořeny můžeme hledat v jihočeské půdě. Vzdělání pochytil především na dvou místech, v některé z klášterních škol poblíž bavorského Wü rzburgu a poté v lokalitě již téměř jihočeské - v premonstrátském želivu. Jedním z podstatných impulsů pro Jarlochovu literární činnost bylo prostudování letopisu kanovníka Vincentia, nechal jej přepsat pro milevskou klášterní knihovnu a rozhodl se v jeho práci pokračovat.

Nebýt však jednoho vpravdě osudového faktu, Jarlochův letopis by byl pouhým článkem v řetězu obvyklých klášterních kronik, pouhým glosářem soudobého politického dění, vybudovaném na mechanickém análovém schématu. Tím podstatným, co Jarlochovo spisování povýšilo na opravdovou, a ne lecjakou literaturu, bylo setkání s želivským opatem Gotšalkem. Právě jeho hagiograficky pojatý životopis, inspirovaný silným citovým poutem, se totiž stal dílem, kterému dodnes sluší přívlastek „básnické“.

***

Vyšebrodská klášterní knihovna byla budována na základě sbírky rukopisů, již si první zdejší bratří přinesli z mateřského kláštera v rakouském Wilheringu. Tématicky to byl poměrně pestrý soubor, zahrnoval jak liturgické kodexy, patristickou literaturu a řádové regule, tak díla astronomická, přírodovědná a stavební.

Od doby Karla IV. byly pod vlivem Rožmberků do klášterní komunity přijímáni též českojazyční členové. Jedním z nejproslulejších českých písařů zdejšího skriptoria byl bratr Přibík (psaný též Przibisco či Przybislaus, 50. léta 14. stol. - cca 1426), pocházející z vladyckého rodu Doudlebských z Doudleb. Pro jeho styl práce bylo typické, že do převážně latinských kodexů vpisoval různě obsáhlé české pasáže, opisy i vlastní poznámky. Právě tímto způsobem se nám dochovala Otep myrry, „nejpěknější hudební skladba staročeská“ (Arne Novák), obsahující prolínání lyricky duchovní a milostné. Motivy z Šalamounovy Písně písní jsou zde zlíbezněny na samu jazykovou mez a vloženy do dívčích úst. Skladba je zasazena do muzikologicky i literárně nejzajímavějšího vyšebrodského rukopisu (č. 42), unikátního pramene obsahujícího největší zásobu vícehlasých zpěvů české provenience dané doby. Přibíkův nejobsáhlejší rukopisný kodex, latinská Summa sacramentorum (1411), inspirována tehdy velice oblíbeným spisem Malogranatum (připisovaným zbraslavskému opatu Havlovi), obsahuje souhrn krátkých teologických pojednání ve formě dialogů mezi otcem a synem.

Vyšebrodský manuálník (č. 49) obsahuje rozsáhlou a obsahově velice pestrou snůšku excerpt, listů, pamětí a jiného různorodého materiálu, která je (ve vrstvě z let 1413-1418) sjednocena osobností vyšebrodského převora Johanna Staicze († 1419). Aniž by to tak její autor zamýšlel, stala se jedním z prvních dokladů literárního žánru, kterému se v budoucnosti bude říkat deníková literatura. V rukopisu nacházíme i mladší přípisy několika osob, kromě jiného od patera Mikuláše, převora dominikánského kláštera v Českých Budějovicích.

Do doby vzpamatovávání se z husitského kulturního rozvratu, tedy do poslední čtvrtiny 15. století, je možno zařadit vyšebrodský sborník německých duchovních písní známý pod označením „Hohenfurther Liederbuch“, jenž byl od 19. století připisován neznámému potulnému pěvci, jakémusi velice pozdnímu pokračovateli vrcholněstředověkých trubadúrů. Ač poslední bádání tuto tezi zpochybnilo, představa prostředí svobodných (usedlou společností většinou „vyděděných“) potulných písničkářů je dodnes velice inspirativní. Jako nejzajímavější se nám dnes jeví střední část rukopisu, která obsahuje Písně o obrácení velkého hříšníka (Lieder auf den Bekehrungsweg eines grossen Sünders). Upoutává jak krásou textů, z nichž za zvláštní pozornost stojí tzv. duchovní svítáníčka – geistlichen Tagelieder, tak alegorickými perokresbami znázorňujícími písařovo kajícné odvrácení od hříšného světa.

Značný nárůst sbírky vyšebrodských rukopisů a prvotisků spadá do doby opatování uměnímilovného Kryštofa Knolla (1507-1528).

Pod vedením opata Quirina Mickla (*1711, vyšebrodským opatem1747-1767) byla vyšebrodská knihovna naposledy od základů přebudována, a to tak, aby pokud možno univerzalisticky obsáhla veškero soudobé vědění. Pro desítky tisíc svazků byla provedena velkolepá přestavba knihovních sálů. Mickl sám byl velice plodným spisovatelem. Jeho jméno nalezneme na titulních listech desítek latinských odborných spisů (především teologických, moralistických, bibliografických a církevněprávních), ovšem i latinských – výjimečně i německých - básní, dramat i komedií. Kromě křesťanských témat, které souzněly s jeho církevní funkcí (např. panegyrická skladba De Nativitate Christi), se nechal inspirovat velice širokým vějířem podnětů, kupř. objevitelsko-misionářskou poutí Kryštofa Kolumba (epická báseň Plus ultra), antickými příběhy zaplněnými pohanskými héroy, bůžky a bohyněmi (několikasvazkový soubor Bucolicorum seu Euterpe, drama Romulus a Remus), dávnou českou historií (drama Jaromirus, Dux Bohemiae) a dokonce i dějinami evropsko-asijského Východu (dramata: Tragoedia Bajazethus, secundus Turcarum Imperator; Petrus Alexiewitz, Magnus Czar Moskowiae).

***

Přestože ve zlatokorunském klášteře nevzniklo stálejší skriptorium, na konci 13. století knihovna obsahovala již nejméně 45 rukopisných svazků. A její kvalita nadále vzrůstala. Stopy zlatokorunského vlastnictví nesou např. brevíře ze 14. století, jež podávají literárně dramatické ztvárnění pašijového příběhu. Jako doklad recepce duchovních proudů konce 14. století nám může sloužit záznam o vlastnictví polemického spisu Matouše z Krakova, nominalistického mistra pražské univerzity, jenž do českého prostředí uvedl např. mystické spisy sv. Brigity. Důležitá je též německy psaná odborná próza svázaná se „zlatou érou klášterní knihovny“ (Jindřich Špinar) na přelomu 14. a 15. století. Ještě než tu husité začali věšet řeholníky po stromech, stačil konvrš Wigand z Grevensteinu vytvořit několik mnohočetných konvolutů homiletické literatury a vyzdobit jej nevšedními iluminacemi.

Po duchovní krizi 15. – 16. století se z kláštera opět pozvolna stává kulturní centrum. V 60. letech 17. století zde sepisuje dějiny kláštera bibliotekář, „nejučenější a nejšlechetnější člen konventu“ Pavel Augustin Stohandl a vlády se ujímá nadprůměrně kulturomilovný opat Matěj Aleš Ungar (1668-1701). Z roku 1681 pochází sbírka českých exempel, tj. kratších příběhů užívaných v kázáních, od zlatokorunského řeholníka Konstantina Bedřicha Levého. Přestože nebyla nikdy vydána tiskem, svou životností a uměním pointované zkratky zůstává podnes čtenářsky přitažlivá. V 18. století byl homiletický žánr kultivován zdejšími kazateli německého jazyka (o jejich tvorbě svědčí badatelsky doposud též jen málo využité rukopisné sbírky textů Dominika Lebitsche, Georgia Hollera, Nivarda Andraschka, Johanna Laglera a několika trvalejších cisterciáků, působících jak v mateřském klášteře, tak v kostelech přilehlého regionu (Kájov, Chvalšiny, Černice, Polná na Šumavě, aj.).V době vlády osvícenského opata Bohumíra Bylanského (1755-1785), osobnosti veliké mravní síly a hlubokého duchovního života (svědčí o tom fragmentálně dochované „deníkové“ kontemplativní úvahy), se kulturní aktivity zaměřovaly na pedagogické cíle a zčásti se přenesly do blízkého poutního Kájova.

***

Řádem, který měl péči o knihy a vzdělání zakotvenu přímo ve svých statutech, byli augustiniáni kanovníci. Jejich třeboňský konvent dostal základ rozsáhlé knihovny od rožmberských fundátorů.Již roku 1386 měl tento „mladý“ klášter více než 180 rukopisů, mezi nimiž se nacházela i produkce vlastního třeboňského skriptoria (písaři Duchek, Štěpán a Jan). Pověst centra vzdělanosti si třeboňský konvent udržel i v pohusitském období. O vzrůst jeho knihovny se zasloužili mistři Václav a Benedikt, Jan z Dačic, Václav z Třeště, Jiří z Jemnice, Oldřich Kříž z Telče aj.