Snad i jako lék na neštěstí života (jen na okraj: ve svých pětatřiceti letech vypadl z tramvaje a stal se mrzákem) vyprávěl své dcerce pohádky o velkém kouzelníkovi Kočkorádovi. Ten, aby zmoudřel, musel být z Budějovic odvezen eskortou a usídlit se v hlemýždí ulitě na dohled jedné z prachatických bran. Kniha Anastasius Katzenschlucker, der große Zauberer vyšla v roce 1928 a dodnes zůstala jednou z nejmoudřejších a nejobraznějších umělých pohádek, které kdy byly v Čechách sepsány.

Dalším důkazem o Slawitschkově obzvláštním setkání s Jiho-Čechií je fakt, že ještě rok před Kočkorádem vyšla péčí stifterovského muzea v Horní Plané Slawitschkova románová prvotina Der blaue Herrgott. Nazvána byla podle kříže při cestě z Českého Krumlova na vrchol blízké hory Kleť a v jejím ději i atmosféře je spojeno děčínské Polabí s Krumlovskem „do jakési idyly o to méně skutečné, oč víc žádoucí jako obraz ze starých Čech“ (Robert N. Bloch).
Idyla? O Slawitschkově konci se dnes můžeme jen dohadovat. Podle některých svědectví byl za pohnutých květnových dnů 1945 zavražděn ve svém pražském bytě, podle jiných byl tehdy ubit Švarnými revolucionáři na strahovském Masarykově státním stadionu.

„Prachatice, to znamená Rudolf Slawitschek. ... Anastázius Kočkorád je srdečním bratrem všech prácheňských romantiků a novoromantiků, všech osamělců toužících splynout s množstvím, všech poutníků toužících po spočinutí – Ryby, Brentana, Kršky, Zeyera, Zrzavého i toho nejvyhoštěnějšího z nich ... Weinera.“