Doba krvavého ateismu postupně větrající do bezbarvého lhostejna a v ní dva velice rozdílné a přece komplementární osudy křesťanů, jimž byl do vínku dán dar básně, jednomu ve verši a druhému v próze.

F.D. Merth, kněz-básník-intelektuál, kterého 30. srpna 1948 přišli zatknout až do zpovědnice. Následoval zinscenovaný soudní proces a uranové doly. Po nich zákaz publikování i kněžského povolání, brusírna skleněných čoček a vychovatelství u mentálně postižených. Po roce 1970 mu bylo milostivě dovoleno vrátit se ke kněžství, je však odsunut co nejdál: na polorozpadlou faru v poutním Strašíně na Sušicku. Ve zdejší izolaci nastává vrcholné období jeho tvorby. „Merth je básník-samotář a člověk má pocit, jako by jazyk byl skoro vzduchem jeho samoty. ... Váží každé slovo, hluboce opovrhuje náboženským ornamentalismem a na odiv stavěnou zbožností.“ (Jaroslav Med) Poesie a meditace se tu prolínají v jediný tvar. Ač neměl s politikou mnoho společného, kromě dvou kratičkých intermezz v letech 1947 a 1970 směl publikovat až po dovršení 74 let věku.

„Vzpomínám na jednu dámu, která mně říkala: Otec Merth, když slouží mši, jako by byl už v nebi. ... Byl jsem očarován krásou knihy [Ne krví býků] ; nikdy jsem předtím nic podobného nečetl. Je to poesie sevřená, bez jediného postranního plku, s vypouštěním adjektiv a hromaděním substantiv, vše zcela bez odpadu, a navíc krásná.“

Ivan Diviš, 1995

Věroslav Mertl byl na konci šedesátých let redaktorem českobudějovické Růže a poté tajemníkem v azilu národněfrontovní lidové strany. Směl sice přežívat jen kdesi na okraji, jeho knihy však vycházely po celá sedmdesátá a osmdesátá léta. Jak to bylo možné? Snad i proto, že byl ochoten do textu vložit formulace, které se daly interpretovat dosti protichůdně, a tiskový dohled je tak mohl zastrčit do těch „kladných“ přihrádek. Co však dnes s tím? Podstatnější je, že Mertl dovede „hedvábným, hbitým, ohebným a komplikovaně prostým, či lépe samozřejmým a vznášivým“ (Bedřich Fučík) jazykem pronikat ke dřeni všednodenních mravních zauzlin a neokázale, jakoby mimochodem, je promítat na klenbu věčnosti.

Nejpřesvědčivěji toto mistrovství ukázal ve svém prvním románu Dům mezi větrem a řekou (vydán 1978). A to přesto, že tu je předválečný starosta vypodobněn jako zosobnění zla, kdežto ten novodobý je sice omezencem, ale přeci jen dobrého srdce, že se tu o emigraci (té ruské předválečné i pozdější české) hovoří jako o bláznovství a na jednom místě se v plánu ústřední postavy dokonce mihne zablekotání o „porodních křečích“ padesátých let. To podstatné totiž spočívá v něčem zcela jiném: ve stylu, ve tvaru prózy. Čtenáři se tu nesugeruje, že cokoliv se říká, je Pravda. Spíše se v něm vyvolávají odkudsi z hloubi rostlé, táhlé a mnohdy i tragicky „zaskříplé“ pocity. Nechává se promlouvat jeho vlastní „niterný šepot“. Bohatou metaforiku tu autor do textu vtepává tak zručně, že se zdá, jakoby na svém místě stála od věků.

Bedřich Fučík, literární kritik specializující se na spirituální proudy v moderní české literatuře, dobře věděl, proč se jménem Mertlovým jedním dechem vyslovovat jména Jana Čepa či Františka Hrubína. S mnohem menším oprávněním tehdy jmenoval i katolického bouřliváka Jakuba Demla. Na jeho místo by bylo lépe dosadit Karla Čapka (bohužel) a snad i Michaila Bulgakova (naštěstí).

Merth a Mertl, dvě rozdílné, téměř protilehlé varianty sebezáchovy psaním. Ani jeden z nich nepatřil a nepatří do časného „literárního dění“. Merth proto, že mystik, i když chce, nemůže, Mertl proto, že k duchu dobově oficiální literatury přiřaditelný není a tzv. „disidenti“ jej okázale míjejí. Dvě tvůrčí samoty okolím vháněné do veverčích bubínků osamocení a stovky dopisů na cestě mezi nimi. Blíženectví údělem.

Výběrová bibliografie tvorby Věroslava Mertla:
Stín blaženosti, 1969
Nám po tomto putování, 1970
Dům mezi větrem a řekou, 1978
Podzimní svit, 1984
Pád jasnovidce, 1986
Mlčení věžních hodin, 1989
Kruhy pod očima, 1995
Zjasněná noc, 1995
Tiché zahrady, 1998
Hřbitov snů, 2000