diskuse |
|
| Takové s velectěnými
mecenáši potkání, jakých se mnoho nenaskýtá Šimon Lomnický z Budče Traduje se, a není důvodu tradici nevěřit, že jednoho z nejplodnějších českých autorů manýristického přelomu 16. a 17. století k literární aktivitě přiměl sám velký jihočeský velmož Vilém z Rožmberka. Povšiml si jeho krásného hlasu a poslal ho na své náklady studovat do latinských škol v Českém Krumlově, Třeboni a Jindřichově Hradci. Poslední Rožmberkové nad svým chráněncem drželi ochrannou ruku i v jeho trvalejším životě. Zajistili mu správcovské místo v třeboňském pivovaru, což průbojnému poetovi vyneslo nejen možnost výhodného sňatku, ale posléze i vlastnictví zájezdního hostince a ševětínské rychtářství. Příležitostnou poezií věnovanou jihočeským vladařům neskrblil, a tak si na těch patřičných místech získával stále větší oblibu (po smrti první ženy mu trvalejší výhodnou partii sháněl sám Petr Vok!). Netrvalo dlouho a byl na rožmberský popud povýšen i do šlechtického stavu (podle dobových chýrů prý poté, co se Lomnického Kupidova střela dostala do rukou „morbidního erotomana“ Rudolfa II.). Nedivme se proto, že tryznu za vymřelým rožmberským rodem, mimochodem jednu ze svých nejpůsobivějších a přitom nejsložitěji komponovaných veršových skladeb, zpíval v průvodu za rakví Petra Voka s nepředstíraným (ovšem i dostatečně „umělecky účinným“, jak už to u manýristů bývá) pláčem. Svoji budoucnost tehdy tušil přesně. Po několika pokusech najít „náhradní Rožmberky“ se stal pouhým „přelétavým a nestálým klientem“ (Zdeněk Kalista) šlechtických rozmarů a poslední léta jeho života byla naplněna zmatky a bídou.Lomnický byl neobyčejně výkonným sepisovatelem mravněvýchovných příběhů, v mnoha stovkách stran jeho próz tak nacházíme syrové, často hrubé, však o to působivěji nepřikrášlené obrazy ze starého světa. Výběrová bibliografie tvorby Šimona Lomnického: |
|