Konvent třeboňských augustiniánů dosahoval v druhé půli 15. věku pozoruhodného kulturního rozkvětu, rozkvětu ražby přesvědčeně konzervativní. Inkunábule z Gutenbergova vynálezu sem pronikaly jen pozvolna a - popravdě řečeno - nenalézaly žádné zvláštní ovace. Snad i proto po dlouhé roky v blízkosti třeboňského kláštera působila osobnost nezpochybnitelného kulturního významu, která na sebe vzala úkol klasicky středověkého opisovačství: učitel, kněz a od roku 1478 řeholní kanovník Oldřich Kříž z Telče. Jeho šestadvaceti rukopisným sborníkům dnes můžeme děkovat za uchování ne nepodstatné části ze souboru literatury 14. a počátku 15. století, a to včetně rozmanité lyrické písňové tvorby, nevážné latinské poezie žákovské či Nové rady a souboru „proverbií“ Smila Flašky z Pardubic. „Jeho soubor je skutečnou encyklopedií 15. století,“ (Josef Krása) zachytil dokonce i receptury barev k iluminování knih. Přestože se „neustále vracel ke 'katolické pravdě' jako středu všeho kulturního usilování“ (Bohdan Chudoba), s překvapením nalezneme mezi rukopisy tohoto neúnavného staromilce i opisy nejstarších utrakvistických traktátů.

Druhý příklad do naší mozaiky nalezneme v Českém Krumlově, Třeboň však zcela neopustíme. Knihovny soudobých vzdělanců byly stále výrazněji inspirovány italským humanismem. Ten zprvu pronikal výhradně do oblastí katolických a příklon k němu byl většinou závislý na nezprostředkovaném poznání italského prostředí. V 70. letech 15. století poznal boloňskou univerzitu kruh mladých „intelektuálů“ v okolí dospívajícího Petra IV. z Rožmberka (Alexandr z Krumlova, Martin Mareš, Václav Hayder aj.). V jejich blízkosti se pohyboval též Václav z Rovného, syn českokrumlovského měšťana Hanuše a budoucí mocný rožmberský kancléř, ve starší odborné literatuře považovaný za jakéhosi „zakladatele jihočeského humanismu“. Toho však Itálie osobně nepřitáhla. A není divu, vždyť již od mladého věku byl svázán trvalými vazbami právě s „duchovně-středověkou tvrzí“ třeboňských augustiniánů (roku 1476 vstoupil do konfraternity).

Ač byl budovatelem kvalitativně i kvantitativně neobyčejné knihovny, obsahující rukopisy i prvotisky zcela na výši doby, ač měl strýce kancléřem na dvoře uherského krále Matyáše, ač se úzce stýkal s obdivovateli italského nového myšlení a ač si dopisoval s Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic nebo boloňským humanistou Filipem st. Beroaldem, „žil spíše myšlenkami restauračními nežli renesančními“. „Na humanistickou výzvu Filipa Beroalda reagoval způsobem, který svědčí člověku oddanému středověkým křesťanským ideálům, třebaže své projevy humanistickému stylu a formě dovedl podřizovat.“ (Josef Hejnic) Byl vášnivým ctitelem svatého divotvůrce Jana Křtitele a církevních otců oblíbených v době Karla IV.: sv. Jeronýma a sv. Augustina. Finančně podporoval klášter ve Vyšším Brodě a diplomaticky se zasazoval o obnovu církevních statků v předhusitském rozsahu, což se mu po nástupu nového rožmberského vladaře Jindřicha VII. nevyplatilo. Petrův synovec byl totiž (kromě jiného) vinou rozsáhlého odkazu církevním institucím vyděděn, což přičítal - vcelku správně - Václavovu „klerikálnímu“ vlivu. Kdyby třicetiletý Rožmberk náhle nezemřel, stařec Václav z Rovného mohl v žaláři pobýt mnohem delší čas než pouhé tři čtvrtě roku...