Moji rodiče strávili prvých pět let svého manželství v rozlehlém „panském domě“ v Lenoře. Tam jsem přišel na svět jako jejich první ratolest. Dům blízko továrny, kterou vlastnili, sestával z přízemních místností, rozložených do čtverce kolem malého travnatého nádvoří, od něhož byly odděleny prosklenou chodbou. Samo tajemství a průzračnost zároveň. Vidím tam dosud jasně sám sebe, malého chlapce na větším ještě nádvoří před tímto domem, ve stájích pro koně a dobytek na druhé straně za dvorem, v dlouhých prostorách pokojů a také v kuchyni, kde mi kuchařka vyprávívala pohádky, v zahradě plné naivního půvabu za i před domem s jejími terasami, - jeden jediný pohádkový svět v malém, plný pestrých protikladů, s růžovými loubími a přebohatými záhony květin, s ovocnými stromy i keři, hojně obsypanými plody, s plantážemi vonných jahod a hlemýždími ulitami. ...

Nejmocnějším dojmem mého dětství však byl prales, který nás takřka bezprostředně obklopoval a vladařsky vážně stoupal vzhůru žulovými hřbety na jedné straně směrem k Boubínu, na druhé straně daleko k Třístoličníku. Vidím se zajat jeho temnou hrůzou, vidím ho zasmušile se rozkládat nad lukami zalitými sluncem. Všechny cesty jsou tím lesem lemovány, celý život je s ním tajemně spjat. Tady leží poražené dřevo, mohutné pařezy nahromaděné pro nenasytné sklářské pece. Všechny místnosti a chodby domu jsou přeplněny loveckými trofejemi z toho lesa. Nejhlubší dojem zanechávají bouře nad ním. Při jedné z nich zasáhl blesk ženu sbírající klestí a já vidím, jak ji nesou k hrobu, za rakví jde můj otec, starší bratr a všichni úředníci v širokém, slavnostním průvodu. - Ano, tomu lesu vděčím za základní ladění svého života a dodnes je mi, jako bych svůj domov neměl nikde jinde než právě v něm. ...

Neměl bych zapomenout na německé pohádky, které mi vyprávěla naše kuchařka. Našel jsem později téměř všechny z nich u bratří Grimmů, ale byl jsem zklamán jejich střízlivou a jakoby zlomkovitou knižní podobou ve srovnání s bohatou plností lidového podání, květnatého ve všech podrobnostech, jehož pozorným vnímatelem jsem kdysi mohl být. Byl to velkolepý život tam v šumavských lesích, život, před nímž to ostatní si sotva zaslouží být nazýváno stejně. ...

Můj otec nacházel rozkoš ve trojím vyplnění svého času. První jeho vášní byla sama sklárna. Díky svým chemickým znalostem znovuobjevil mnohá ztracená či jen zapomenutá tajemství, zvlášť co se týče čistoty a zabarvení skla. To všechno bylo, jakož i pouhé přivážení suroviny k prostorám pecí, předmětem velkých tajností otcových a ovšem i jeho starších synů a v uzavřené místnosti směl být kromě nich zván k poradě už jen jeden jediný do věci zasvěcený správce. Aby mohlo být zhotoveno krvavě rudé rubínové sklo, byly drceny kousky zlata a vsypávány do žhavé tekuté masy nebo bylo zlato třeno a rozpouštěno k pozlacování nádherných uměle zdobených pohárů a číší. Rád jsem přihlížel těm alchymistickým kouzlům.

Druhou otcovou vášní byl lov. V období honů býval dům plný hostí. Lovcem tu byl každý, každý tu měl svou mysliveckou zbraň; snad každý den se chodilo ze zakouřených skláren na čerstvý lesní vzduch a z okolních hvozdů bylo slyšet výstřely. Jistota oka i paže se nadto cvičívala na střelnici. Byla to vášeň, která zachvacovala všechny až po dělníky a foukače skla. Ostatně obratný sklář, to byl už nějaký pán a cítil se každému roven.

Třetí a největší vášní těchto lidí ale byla hudba. Také učitel, farář, úředníci si rádi zahráli. Po večerech až dlouho do noci znívaly kvartety klasiků, a když se provedení vydařilo, mínili ti dobří lidé, že virtuosové ve Vídni, v Praze či v Paříži to nezahrají líp, poněvadž nakonec jen hrajou stejně správně tytéž noty. ... Stejně jako v oblasti sklářských forem, setrvali tu veskrze u klasicismu. Dodnes jsou pro mne nezapomenutelné Beethovenovy sonáty pro housle a klavír v provedení mého otce a matky. Jejich poetický přístup se mi zdá dodnes nepřekonatelný. ...