V letech 1934 – 36 učil - jakožto stipendista italské vlády - češtinu v centrech východoevropských studií v Římě a Neapoli. Ještě předtím spoluzaložil proslulý časopis Řád a začal překládat z několika jazyků, především románských. Jeho tíhnutí k Itálii nebylo náhodné, vzdělanost latinského světa tvořila základnu celého jeho myšlení. A byla-li ohrožena, nemohl jen tak přihlížet. Na podzim roku 1949 sepsal Memorandum českých spisovatelů o žalostném stavu české kultury, jež bylo prostřednictvím italské ambasády odesláno papeži Piu XII. a politickým představitelům západních států. Komunistická reakce sice na sebe nechala více než rok čekat, její intenzita však převýšila všechna očekávání. Zjara 1951 byl zatčen a po roce vazby a krutých výslechů byl v procesu s tzv. Zelenou internacionálou odsouzen na doživotí. Leopoldov, Jáchymov a Valdice mu pak po dobu dvanácti let pod kůži vdíraly odvrácenou stranu světa.

Ve svých nejlepších básních (Ať zkamení, Mohyly, Píseň jitřní ranní modlitba, Zašlý obraz, Dozpěv k návratu, aj.) zaujímá pozici vrcholu tvůrčího trojúhelníka, jenž ho spojuje – snad i trochu paradoxně - s poetikou Otokara Březiny a Richarda Weinera.