diskuse |
|
| Proti zlosti Antikristově
bez brnění tradice a Štítu pokory Jan Hus „Mistr Jan“ se podstatněji s jihem Čech setkal dvakrát a - přestože býval a bývá některými propagandisty označován za „jihočeského velikána“ - ani jednou se tak nestalo zcela dobrovolně. Poprvé se mu to snad přihodilo hned při narození, jež se dle nepřímých důkazů a hluboce zakořeněné tradice mělo udát v Husinci nedaleko Prachatic. Podruhé se na jih uchýlil v době, kdy mu Praha, jeho dlouholeté univerzitní, kněžské a především kazatelské působiště, pod nohama zhorkla natolik, že mu již nezaručovali ochranu a osobní bezpečnost ani jeho dlouhodobí podporovatelé, včetně krále Václava IV. Stalo se tak v říjnu roku 1412. Náboženská ani politická situace tehdy nebyla vůbec přehledná. V Římě, Avignonu a Pise se střídali vzájemně se potírající papeži, opětovně eskalovalo napětí mezi králem a pražským arcibiskupem, v intelektuálním prostředí probíhaly ostré půtky mezi realisty a nominalisty, viklefity a antiviklefity, radikály a konzervativci, kněžskými mnohoobročníky a hmotně nezajištěnými - a proto se radikalizujícími - absolventy univerzity. Jan Hus pod tento přetápěný kotel přihodil nejedno kazatelské a spisové polínko.V „exilu“ na Kozím Hrádku, v Miličíně a Sezimově Ústí prý byl přijat s otevřenou náručí. A nezahálel tu. Kázal, kde se dalo, přátelům pilně rozesílal „listy posélací“ a především psal své spisy. Oproti předchozí pražské etapě jeho tvorby latinu stále častěji střídá jazyk český. Nechybí mu k němu důkladná teoretická průprava. Svědčí o tom jeho spis De orthographia bohemica, zavádějící do českého psaní oproti spřežkám systém nabodeníček, i tvrdohlavý, kulturně však velice plodný důraz kladený na českojazyčné kostelní písničky (odporoval tím jak oficiálním prolatinským stanoviskům římské církve, tak radikálnímu odmítání zpěvu ve spisech Viklefových). Již v listopadu 1412 dokončil Výklad viery a o necelý rok později Postilu. Svým početným posluchačkám věnoval proslulý traktát Dcerka. Jan Hus pod vlivem soudobých církevních oprávců pojal pevné přesvědčení, že jednou provždy rozeznal svatost od hříchu, pravdu od klamu a Krista od Antikrista. Nehledal, pouze nalézal a kacéřoval. S čím zacházel, tím také sešel. Bohužel. Výběrová bibliografie Jana Husa: „Českým reformátorem Husem počíná nová epocha v dějinách českého národa a jeho kultury, stejně jako jeho jazyka .“ Josef Dobrovský, 1791 „Hus je v naší historii kámen, o nějž se charakterové rozrážejí.“ Tomáš Garigue Masaryk, 1903 „Kverulant z Husince nemusel uhořet, kdyby měl v sobě pokoru a kdyby ho nepoháněl mesiášský komplex, kdyby se neopájel příslibem mučednictví. ... Strašrybka, co maloval jen čerty na zeď a čekal Armageddon každým dnem, fanatizoval davy a požár, který zapálil, pak sežehl jeho i jeho zemi.“ Miloš Urban, 2001 |
|