diskuse |
|
| 'Smutku, opojný blude...'
aneb Od řeky k rybníku a zpět František Hrubín Trojmístný akord Hrubínova tvůrčího života: Posázavské Lešany naplněné vším, co země a řeka dát může, kavárenská Praha s přáteli básníky, francouzskými prokletými, alkoholem i milovanými dětmi a nakonec letní domov v Chlumu u Třeboně, v „malém Maria Zell“ nedaleko rybníka Hejtman.V roce 1942 byl lešanský prostor vyklizen německou armádou a Hrubínova Krajina se definitivně vystěhovala z reality pozemské do reality vzpomínky. „Tichému extatikovi, který vidí, co uniká jiným,“ (F.X. Šalda) těžknou víčka a co v něm od konce 30. let neslyšně narůstalo, vyhřezlo. Hořké a těžké „vědění“ stoupá na hrdlo písni a zatlačuje křehkost „vidění“ Hrubínových prvních sbírek. V patnáctináctiletí 1940-55 jejich autor (leckdy) zoufale touží „hledat“, „vidět“ a stále znovu pouze „nachází“ a „ví“. Jestliže tu ještě na samém počátku 40. let „rákosím světla pluje zem“, o několik let později se již řítí prázdnem, „které kosmicky rozpíná se“. Oči třeštící do tmy, nevidí, a to vždy byla pro básníka sudba z nejtěžších.. Hrubínovu duševní rovnováhu tehdy dokázalo ochránit jediné, totiž poesie určená dětem. Na jih Čech začal jezdit pravidelně od poloviny padesátých let. Zprvu se zdá, že statičnost zdejší přírodní scenérie udusí i poslední zbytečky původního, jemně těkavého fluida hrubínových raných veršů. Oficiální kritika vytrubuje fanfáry nad sbírkami Můj zpěv (1956) a Až do konce lásky (1961), netuší však, že ono „zrybničnění“ Hrubínovy poetiky je bodem obratu. Duch vane kudy chce, proč tedy ne nad „pokojnými a jasnými“ vodami rybníků? Jak jinak si vysvětlit, že právě tehdy a tady ta ztuhlá, dokonale vykroužená krása nalezeného začíná zrychleně dýchat? Zpočátku mapou vlasových trhlinek a po několika letech z plných plic. Vzpomínkové knížky U stolu (1958) a Lásky (1967) patří mocí své křehkosti k tomu nejkrásnějšímu, co může česká memoárová literatura nabídnout. Jakoby se Hrubín od kořenů obrodil, vysoko nade vší dobovou literaturou lačně zakrouží Romancí pro křídlovku (1962) a Zlatou renetou (1964) a překvapuje i smyslem pro činoherní drama (Srpnová neděle, 1958; Křišťálová noc, 1961; Oldřich a Božena, 1969). Zkušenost dramatickou završuje přesahem do svého domovského žánru, nedostižnou vánoční baladou Lešanské jesličky (1970). Na obzoru jižních Čech tehdy zakmitá prostor absolutní básně. Bohužel ne nadlouho, na počátku jara 1971 Hrubín umírá v českobudějovické nemocnici. „Básník František Hrubín nás provází celým životem. Nejdřív si s námi hraje ve Špalíčku pohádek. Potkáme tam Květušku v její zahrádce, kuřátko a obilí nebo Palečka a jeho kamarády. Tam je nám dobře. Potom nad námi rozžehne srpnové noci, nechá odjet Terinu ve voze se záclonkami a voňavý kopr vyrůst na hrobě venkovského hřbitova. Tam poznáme, co je to 'být k zbláznění živý'. Konečně nás nechá obhlédnout dlouhým pohledem horizont s 'nizoučkým schodem' kopců v dálce, s břehy potřásajícími chocholy olší a s modrými hladinami vod. Pak stiskne srdce veršem 'Vše jednou opustím, smutku, opojný blude'. To je finální tónina Hrubínových veršů. Vytvořil je v jižních Čechách.“ Dagmar Blümlová, 2000 |
|